Kdo se bojí těla…?

Ó, jak tento svět dokáže zaměstnávat naši hlavu. Všimly jste si toho někdy? Když si představíte, kde se nejčastěji ve svém těle nacházíte, kde to něco, co můžeme označit jako naše „Já“ nejčastěji je? Možná budete mít pocit, že je to právě hlava.

V mé hlavě se odehrává můj den …

… co mám udělat, na co nezapomenout, s kým se vidím, co si o něm myslím …

… tohle čtu, tohle píšu, na toto jsem si vzpomněla a udělám …

… hmmm na to se těším, na to ne …

Možná, že i když se zastavím, odpočívám a pozoruju stále je to hodně v hlavě …

… to je pěkné, to ne, to je divné, to je krásné …

… medituju nebo ne? relaxuju nebo ne? …

… hmmm to potřebuju častěji dělat, kéž by … a už zas myslím

Zkuste si to jen na chvilku představit, kde to vaše „Já“ pobývá? Většina lidí používá tělo jako taxi na mozek. Chtějí dostat svoji mysl z bodu A do bodu B. Nejsme naučeni vnímat propojení fyzického těla s tím co zažíváme, cítíme, myslíme si a v co věříme.

Protože už víc jak 14 let pracuji s lidmi, dovolím si říci, že jsem se setkala s mnohými. A setkala jsem se s mnoha v oboru seberozvoje a spirituality, se sociálními pracovníky, učiteli, psychology, psychiatry… Já sama se této oblasti už ta zmíněná léta věnuji pracovně a ještě více osobně (od puberty, tak 25 let). A setkávám se s doširoka rozevřenými nůžkami našeho vnímání a prožívání:

HMOTA – TĚLO – MAJETEK – RACIO … tady je spiritualita a nitro jen nějaká newage blbina.

SPIRITUALITA – NITRO – ASKEZE – VYŠŠÍ PRINCIP … tady je hmota, tělo údajně nepodstatné oproti vyššímu „smyslu bytí“.

Z praxe se skupinami i jednotlivci vnímám, že se často bojíme vstoupit do svého těla vědomě. Obáváme se propojit tělo a duši. Buď nechceme hmotu a tělo propojit s duší – odduševňujeme si to a díváme se tomu jen na povrch. Nebo naopak nechceme spojit naši duši a niterné prožívání s fyzickým tělem a hmotou – povznášíme se nad hmotu a nad fyzické tělo. V obou variantách chybí propojení a rovnováha.

Možná tato obava spočívá v tom, že vstupem do svého těla odhalujeme něco, co jsme již zapomněli nebo záměrně obcházíme. Tělo je na mnoha úrovních pravdivé a nesmlouvavé. Těžko se obelhává.

Svou pravdu vyjevuje svým jazykem, který často neumíme přečíst. Máme tuto jeho mluvu za „smůlu“ a „předurčenost“. Vysvětlujeme si své zdraví a jevy na těle i kolem sebe různými způsoby. A říkáme si:

„Mám nepravidelný menstruační cyklus a bolestivou menstruaci – ach jo, no jo, je to tak, mám tu smůlu, ostatně máma to tak měla taky, zkouším různé techniky na „sladění“.“

„Potřebuju si najít lepšího doktora, to astma řeším už od školy. Naše zdravotnictví je v hrozném stavu.“

„My trpíme na bolesti v kříži celý kancl … s tím nic neuděláš v sedavém zaměstnání.“

V těchto situacích naše tělo křičí po pozornosti.

Setkala jsem se s lidmi, kteří se vyloženě vyhýbali ponoru do těla. A byli to i psychologové, sociální pracovníci, psychoterapeuti, psychiatři, učitelé, průvodci … Lidé pracující s lidmi v té úzké spolupráci na sebe rozvojové a terapeutické bázi. Rozumím tomu – motivem této profese je často vlastní téma, které si neseme.

Schopnost analyzovat, hledat odůvodnění, smysl, důkaz, strukturu a princip pomocí své mysli člověka umí pohltit. I to, že dostává slovně zformulované odpovědi na své slovně formulované otázky je velmi uspokojivé, racionální, „bezpečné“. Pro mnoho z nás je to jasnější a stravitelnější mluva, než-li prožitek – natož fyzický a emocionální.

Ve chvíli, kdy se dostáváme do prožívání, ocitá se analyzující člověk na velmi tenké ploše. Začít cítit a prožívat skrze své tělo mnohdy nemá žádnou logickou strukturu. Přicházející emoce nenabízejí automatickou odpověď. Nevíme jaký mají v tuto chvilku smysl, účel a záměr. Jednoduše jsou. Tělo je vydává, protože je nimi naplněno z předešlé zkušenosti. Jde vlastně jen o tělesně-emoční „debordelizaci“.

Jednou z teorií je, že naše paměť je vlastně umístěna po celém těle. Zážitky a emoce jsou vázány v tekutině, kterou obsahují naše fascie, pojivová tkáň, které propojují celé naše tělo jako síť. A tak pod vlivem emocionálního zážitku dokáže tělo v nějakém místě zatuhnout a naopak pohyb, tvar, či změna postoje těla dokáží tuto emoci zpět vyvolat.

Tělo je v tomto ohledu nesmlouvavé. Přináší do vnímání zpět to, CO PROŽILO TAK, JAK TO ONO PROŽILO. Nemůžeme myslet na nepřítomné viníky, ani karmickou zátěž, vyšší smysl či princip, ani na svůj astrologický profil, či humandesign. Nemůžeme použít dospěláckou optiku, kdy teď podle nás to, co bylo prožíváno tělem v dětství vlastně „nebylo až tak hrozné“. Tělo to přináší tak, jak to ono prožilo a chce si to dožít – odevzdat. Potlačené nedovolené emoce i pohyby a potřeby. Když začneme obracet pozornost k tělu, už to není pozornost k příběhům, které nosíme v hlavě a už jsme je za ta léta vylepšili svým úhlem pohledu nebo nějakou obranou. Je to pozornost k tomu, co to tělo a duše prožili tenkrát. Mnohdy to bylo i zapomenuto. Síla toho byla zapomenuta a uhlazena.

Obecně je pro nás snesitelnější něco sice nepohodlného, a ne úplně příjemného ale ZNÁMÉHO než sice uvolňující, slastné, ale NEZNÁMÉ.

A tak rozumím tomu, že mnoho z nás si uvědomí, jak najednou pohybem a změnou šťourají ve své staré ráně a je tu riziko bolesti a zranění. I já to často prožívám – s novým mentorem, s novou technikou. Ale s tím přichází i skvělá cesta sebepoznání s ještě skvělejší možnost odevzdání prožitého. Odžití a uvolnění emoce v jejím jadrném tělesném projevu.

Jak řek Rudolf Steiner: „Plné prožití emoce je zároveň jejím hrobem.“

Tam kde je úzkost, hlásí se o slovo tvorba prostoru, plný dech, prostoru pro sebe, času od rodiny a od práce a tím i životních změn. Tam, kde je strach, nabíráme jistotu tak jak jsme to nedělali dříve – nebezpečně se opíráme sami o sebe, nebo se ještě nebezpečněji opíráme o druhého, či se dokonce uvolňujeme z potřeby jakékoliv opory. Tam, kde je to přeplněné agresí, potřebujeme udělat prostor jejím vyházením ven a to možná bude chtít agresivní jednání od nás. Sice v bezpečném prostoru, ale přesto máme strach sami ze sebe vydávat to ven, chovat se tak, zuřit a běsnit, protože je to „nepřijatelné“, „hloupé“, „podúroveň“.

Často máme obavu z NEKONEČNOSTI EMOCE. Obáváme se do ní vstoupit, vstoupit do svého těla, které tuto emoci nese, protože se obáváme, že takto zuřiví, smutní, euforičtí, vzrušení, ustrašení … budeme už napořád.

Dobrá zpráva je, že ta emoce pomine, odejde, ve vlně. Ty emoce, co je považujeme za dobré i špatné, jsou vždy vlnou. Jako by do nás vstoupily, projevily se, dosáhly vrcholu a zase pozvolna odešly.

Další dobrou zprávou je (pro některé z nás možná špatnou zprávou), že tam, kde tělo vstoupí do nových pohybů, ochutná své nové tvary a své nové možnosti, začne toto proudit i naší duší … a ozývá se: udělej „ten nový pohyb“, „ten nový tvar“, „tím novým směrem“, „zvol si jinak“, „tohle chceš a tohle ne“, „udělej to jinak“… a tohle zesílení volání duše není vždy příjemné.

Speciálně, když tam, kde jsme, ve tvaru, ve kterém jsme je sice smrádek, ale teploučko 🙂

Ale pokud cítíš, že potřebuješ něco změnit, klidně i něco velikého-práci, vztah, minulost,… Začni od těla, začni z místa, kde stojíš, jakoukoliv změnou, novou zkušeností, novým pohybem, novým tvarem či aktivitou a pozoruj, co se bude dít.

Tvoř vědomě nové cesty pro své tělo i svou duši.